baba Humenková 16.10. přijel do Brandlína zvonař Michal Votruba.
Zkontroloval konstrukci zvoničky, zda je vše tak, jak je potřeba k zavěšení zvonu.
Drobné připomínky budou opraveny v následujících dnech a pak již bude vše připraveno na slavnostní žehnání zvonu a zvoničce, které je naplánováno na 28. října 2020.
V sobotu 3. října byla na zvoleném místě u památníku 1. a 2. světové války vztyčena konstrukce nové zvoničky.
Opracované dubové trámy byly upevněny a vzájemně pospojovány za četných porad a upřesnění.
V pondělí bude zvonička opatřena měděnou stříškou.
Pod rukama Petra Popelínského začíná vznikat dřevěná konstrukce zvoničky.
I jednoduchá stavba potřebuje mistra a řadu pomocníků.
Dubové trámy jsou rozměřeny a nařezány, vydlabávají se otvory pro čepy, obrušují hrany, povrch je ohoblován a broušen, dřevo voní a vyniká krása dřeva.
V následujících dnech budou jednotlivé díly natřeny a na příští sobotu je naplánováno sesazení a vztyčení konstrukce.
Na svém místě pak bude čekat na zvon, který dřevěnou konstrukci změní ve zvoničku.
Zdroj: Jindřichohradecký deník, 7.11.2016
Někdy lidé vzpomenou, že i za jejich dob se stávalo něco strašného a hrůzného, co otřáslo celou vesnicí. To se pak tyto příběhy předávají z generace na generaci a vypráví se o tom i více než po sto letech. Jako v případě vraždy Františka Macků, dobrého člověka.
V jedné malebné vesničce na Dačicku, obklopené hlubokými lesy, žila od nepaměti rodina Macků. Byli, stejně jako většina obyvatel v tomto kraji, evangelíci, kteří se uzavřeli do svých venkovských komunit. Tito lidé se vyznačovali houževnatostí, pracovitostí a pevností své víry. Dodnes zde najdete krásně udržované domy, zahrádky plné venkovských květin a malebné rybníky.
František Macků byl v roce 1890 spokojeným člověkem. Vlastnil pěkný statek u rybníka na návsi a zdravý dobytek se mu pásl na jeho lukách. S manželkou Kristinou měl šest dětí, dva chlapce a čtyři děvčata. Dařilo se mu, a mohl tak na statku zaměstnávat děvečku, pasáka, čeledína a k dětem dokonce pořídil manželce i chůvu. Františkova manželka Kristina právě čekala jejich sedmé dítě.
Jednoho dubnového večera roku 1891 se František navečer vracel z besedy domů. Byl rozčilený, protože ostatní sedláci dělali v hospodě mnohoznačné narážky na jeho manželku Kristinu a jejich mladého čeledína Františka Plucara. František prudce vběhl velkými vraty do dvora, kde přistihl svoji manželku v důvěrném objetí s čeledínem. Čeledín sedláka napadl.
Obecní kronika zaznamenala tyto události takto: „…Macků se snažil útočníku utéci, ale marně. Byl bodnut kopáčem do hlavy a omráčen. V domněnce, že je Macků mrtev a aby zahlazena byla stopa hnusného činu, odvlečen byl ubohý do chlívku k velmi zlé svini. Ta však ubohého si ani nevšimla, a tak Macků, jinak dobrý člověk, skonal pod kamenným korytem, jež na jeho hlavu útočníci přivalili…“
Čeledín byl den nato zatčen a uvězněn v šatlavě v Českém Rudolci. Byla nařízena soudní pitva, která potvrdila podezření z vraždy. Obviněni byli oba dva, Kristina Macková i její milenec, čeledín František Plucar. Kristina byla z důvodu těhotenství vyšetřována na svobodě. Trestní soud se konal u Krajského soudu v Jihlavě. Jihlavský soud si vyžádal k posouzení i oblečení obviněných a zakrvácenou zástěru, která se našla na místě činu. Kristina Macků si najala právníky, na které si musela vypůjčit, a zadlužila tak statek. V srpnu 1891 pak porodila dceru Antonii. Jejím otcem byl patrně František Macků, kterého měla malá Antonie uvedeného ve svém rodném listě. Kristina Macků byla po dlouhém procesu osvobozena a čeledín Plucar byl odsouzen na 20 let žaláře. Jeho další osud není znám.
Kristinu Macků sice soud osvobodil, ale odsoudila ji celá vesnice. Lidé přijali její osvobození s hlubokým mlčením, ale nikdo jí nikdy nepomohl a byla vyřazena z obecní komunity. Kristina prodala většinu svých polí. Musela splatit dluhy, které si vzala, aby zaplatila právníky. V roce 1894 dlužila 2 000 zlatých Dačické spořitelně a dalších 595 zlatých Vzájemné záložně v Telči. Měla ale i další dluhy. Snažila se najít nějakého ženicha, který by jí z dluhů pomohl. Najala si dokonce i dohazovače a zaplatila jim 50 zlatých, aby jí nějakého ženicha našli. Byl to pro ně patrně velký oříšek, protože Kristina Macková měla v širokém okolí tu nejhorší pověst. Nakonec se vdova Kristina Macků dne 16.2.1896 provdala za Václava Soukupa, syna hostinského z Metanova na Kamenicku. Václav byl o 12 let mladší než Kristina, té bylo v té době již 38 let. Je s podivem, že Kristina byla ve svůj svatební den již v sedmém měsíci těhotenství. V tomto druhém manželství se Kristině ještě narodily dvě dcery: Marie Soukupová dne 9.4.1896 Růžena Soukupová dne 7.10.1898.
V roce 1903, dne 21.4. podala Kristina, nyní již Soukupová, žádost na Okresní soud v Dačicích o vystěhování do Ameriky. Pro svoji žádost uvedla následující důvody:
„… Následkem zadlužení na usedlosti č. 2 v Radlicích není Kristině Soukupové možno rodinu pozůstávající z 8 dítek uživiti, rodina tato se nachází ve velké bídě, a proto na vyzvání zetě Josefa Lojky, farmáře v Luzernu, kterému se dobře vede, odhodlala se celá rodina Soukupova tam též odstěhovat. A to tím více, že on, Josef Lojka, práci jim opatří a také dle jeho slibu spolu hospodařiti budou…“
Rodina Kristiny Soukupové – Macků odešla do Ameriky v září 1903. Kristina cestovala na stejné lodi jako rodina Josefa Plucara. Ten byl bratrem jejího bývalého milence a odsouzeného vraha Františka Plucara. Byla to pouze náhoda?
Soukupovi – Macků se usadili ve státě Iowa v městečku Luzerne na farmě Josefa a Boženy Lojkových. Božena byla nejstarší dcera Kristiny Macků.
Kristina svým dětem či vnoučatům nikdy nevyprávěla o událostech, které se staly roku 1891 v jejich rodné vesnici v Čechách. Patrně k tomu měla své dobré důvody.
Ale v té malé vesnici na Dačicku hrůzný příběh žil dál svým vlastním životem. Příběh v celé své podobě přežil v ústním podání u místních starousedlíků až dodnes. S jediným rozdílem. Kronika zmiňuje jako vražedný nástroj jakýsi kopáč. Starousedlíci tvrdí, že to bylo škrabadlo na hnůj.
Příběh o vraždě dobrého sedláka Macků by snad ani nikdo nemohl vymyslet. Takové příběhy přináší jenom život.
Autor: Olga Kolísková, genealog a regionální historik
Zvoničky vznikaly na našem území již od středověku, většinou v obcích, které neměly kapli ani kostel. Symbolicky tak nahrazovaly kostelní zvony, zvoněním se ohlašovala denní doba, čas k modlitbě, mimořádné události jako svatby, křtiny a pohřby, ale také varování před hrozícím nebezpečím, především před vypuklým požárem či před nájezdem nepřátel.
K velkému rozmachu došlo v 18. století na základě ohňového patentu Marie Terezie, který obsahoval mj. nařízení mít zvonek v každé obci a zvonit, pokud vartýř vidí požár.
Zvoničky mívají velmi variabilní podobu, liší se nejen teritoriálně a dobově, ale také podle majetkových možností vrchnosti.
Nejjednodušším typem bylo zavěšení zvonku do koruny stromu. Tímto stromem bývala zpravidla návesní lípa nebo dub. Slyšitelnost zvonu byla tlumena listím stromu, proto se začaly zvony zavěšovat na samostatně stojící rozsochatý kůl, případně kůly dva a často bývaly opatřeny stříškou.
Dalším vývojovým krokem bylo obestavění kůlu boudou, která usnadňovala zvoníkovi zvonění za nepříznivého počasí a zároveň zvyšovala stabilitu. V dalším vývoji je znatelná snaha o reprezentativní podobu zvoniček, které se stavěly dřevěné, polozděné i zděné.
V dnešní době dochází k obnově zvoniček původních, ale i výstavbě zvoniček nových v tradiční i moderní podobě.
Rovněž v naší obci bývala zvonička, která stála v zatáčce u silnice spojující Velkou Lhotu a Horní Němčice.
Pamětníci uvádějí, že zmizela někdy brzy po 2.světové válce, kdy došlo ke zbourání domu, který stál v tomto místě a rozšíření silnice. Pokud si na starou zvoničku vzpomínáte, a znáte její osud, rádi uvedeme podrobnější informace.
Myšlenka na novou zvoničku v Brandlíně vznikla v říjnu 2019 na pohřbu Zdeňka Pykala. Zdeněk zemřel náhle 2.října 2019 ve věku 56 let a smutek a lítost, že není možné ani slyšet zvon, oznamující světu ztrátu a smrt člověka, byly základem myšlenky zvoničku v Brandlíně vystavět.
Iniciátorem stavby se stal Sbor dobrovolných hasičů obce Brandlín a osadní výbor Brandlín, kteří se záměrem vystavět zvoničku seznámili spoluobčany a představitele obce Volfířov a vyhlásili finanční sbírku. Zvonička tak bude vystavěna z finančních darů občanů a přátel Brandlína a finančního příspěvku obce Volfířov.
Poprvé by zvon z Brandlínské zvoničky měl zaznít 28.10.2020