Zdroj: Jindřichohradecký deník, 7.11.2016

Někdy lidé vzpomenou, že i za jejich dob se stávalo něco strašného a hrůzného, co otřáslo celou vesnicí. To se pak tyto příběhy předávají z generace na generaci a vypráví se o tom i více než po sto letech. Jako v případě vraždy Františka Macků, dobrého člověka.

V jedné malebné vesničce na Dačicku, obklopené hlubokými lesy, žila od nepaměti rodina Macků. Byli, stejně jako většina obyvatel v tomto kraji, evangelíci, kteří se uzavřeli do svých venkovských komunit. Tito lidé se vyznačovali houževnatostí, pracovitostí a pevností své víry. Dodnes zde najdete krásně udržované domy, zahrádky plné venkovských květin a malebné rybníky.

František Macků byl v roce 1890 spokojeným člověkem. Vlastnil pěkný statek u rybníka na návsi a zdravý dobytek se mu pásl na jeho lukách. S manželkou Kristinou měl šest dětí, dva chlapce a čtyři děvčata. Dařilo se mu, a mohl tak na statku zaměstnávat děvečku, pasáka, čeledína a k dětem dokonce pořídil manželce i chůvu. Františkova manželka Kristina právě čekala jejich sedmé dítě.

Jednoho dubnového večera roku 1891 se František navečer vracel z besedy domů. Byl rozčilený, protože ostatní sedláci dělali v hospodě mnohoznačné narážky na jeho manželku Kristinu a jejich mladého čeledína Františka Plucara. František prudce vběhl velkými vraty do dvora, kde přistihl svoji manželku v důvěrném objetí s čeledínem. Čeledín sedláka napadl.

Obecní kronika zaznamenala tyto události takto: „…Macků se snažil útočníku utéci, ale marně. Byl bodnut kopáčem do hlavy a omráčen. V domněnce, že je Macků mrtev a aby zahlazena byla stopa hnusného činu, odvlečen byl ubohý do chlívku k velmi zlé svini. Ta však ubohého si ani nevšimla, a tak Macků, jinak dobrý člověk, skonal pod kamenným korytem, jež na jeho hlavu útočníci přivalili…“

Čeledín byl den nato zatčen a uvězněn v šatlavě v Českém Rudolci. Byla nařízena soudní pitva, která potvrdila podezření z vraždy. Obviněni byli oba dva, Kristina Macková i její milenec, čeledín František Plucar. Kristina byla z důvodu těhotenství vyšetřována na svobodě. Trestní soud se konal u Krajského soudu v Jihlavě. Jihlavský soud si vyžádal k posouzení i oblečení obviněných a zakrvácenou zástěru, která se našla na místě činu. Kristina Macků si najala právníky, na které si musela vypůjčit, a zadlužila tak statek. V srpnu 1891 pak porodila dceru Antonii. Jejím otcem byl patrně František Macků, kterého měla malá Antonie uvedeného ve svém rodném listě. Kristina Macků byla po dlouhém procesu osvobozena a čeledín Plucar byl odsouzen na 20 let žaláře. Jeho další osud není znám.

Kristinu Macků sice soud osvobodil, ale odsoudila ji celá vesnice. Lidé přijali její osvobození s hlubokým mlčením, ale nikdo jí nikdy nepomohl a byla vyřazena z obecní komunity. Kristina prodala většinu svých polí. Musela splatit dluhy, které si vzala, aby zaplatila právníky. V roce 1894 dlužila 2 000 zlatých Dačické spořitelně a dalších 595 zlatých Vzájemné záložně v Telči. Měla ale i další dluhy. Snažila se najít nějakého ženicha, který by jí z dluhů pomohl. Najala si dokonce i dohazovače a zaplatila jim 50 zlatých, aby jí nějakého ženicha našli. Byl to pro ně patrně velký oříšek, protože Kristina Macková měla v širokém okolí tu nejhorší pověst. Nakonec se vdova Kristina Macků dne 16.2.1896 provdala za Václava Soukupa, syna hostinského z Metanova na Kamenicku. Václav byl o 12 let mladší než Kristina, té bylo v té době již 38 let. Je s podivem, že Kristina byla ve svůj svatební den již v sedmém měsíci těhotenství. V tomto druhém manželství se Kristině ještě narodily dvě dcery: Marie Soukupová dne 9.4.1896 Růžena Soukupová dne 7.10.1898.

V roce 1903, dne 21.4. podala Kristina, nyní již Soukupová, žádost na Okresní soud v Dačicích o vystěhování do Ameriky. Pro svoji žádost uvedla následující důvody:
„… Následkem zadlužení na usedlosti č. 2 v Radlicích není Kristině Soukupové možno rodinu pozůstávající z 8 dítek uživiti, rodina tato se nachází ve velké bídě, a proto na vyzvání zetě Josefa Lojky, farmáře v Luzernu, kterému se dobře vede, odhodlala se celá rodina Soukupova tam též odstěhovat. A to tím více, že on, Josef Lojka, práci jim opatří a také dle jeho slibu spolu hospodařiti budou…“

Rodina Kristiny Soukupové – Macků odešla do Ameriky v září 1903. Kristina cestovala na stejné lodi jako rodina Josefa Plucara. Ten byl bratrem jejího bývalého milence a odsouzeného vraha Františka Plucara. Byla to pouze náhoda?

Soukupovi – Macků se usadili ve státě Iowa v městečku Luzerne na farmě Josefa a Boženy Lojkových. Božena byla nejstarší dcera Kristiny Macků.
Kristina svým dětem či vnoučatům nikdy nevyprávěla o událostech, které se staly roku 1891 v jejich rodné vesnici v Čechách. Patrně k tomu měla své dobré důvody.

Ale v té malé vesnici na Dačicku hrůzný příběh žil dál svým vlastním životem. Příběh v celé své podobě přežil v ústním podání u místních starousedlíků až dodnes. S jediným rozdílem. Kronika zmiňuje jako vražedný nástroj jakýsi kopáč. Starousedlíci tvrdí, že to bylo škrabadlo na hnůj.
Příběh o vraždě dobrého sedláka Macků by snad ani nikdo nemohl vymyslet. Takové příběhy přináší jenom život.

Autor: Olga Kolísková, genealog a regionální historik

Také Vás někdy napadlo, proč se některým chalupám říká třeba „U hlinů“, „U žabokrtů“ nebo třeba „U Doupníků“ ? A jak se říkalo ostatním chalupám? Měly ony také svá jména?

Zalistujme v kronice obce a zeptejme se jí …

Když jsem na požádání Státního památkového ústavu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2000 zpracovával popis a historii řečické osady Lipová, zvané Famelky, pozastavil jsem se u jedné zajímavé věci. A to, že zvonek na zvoničce, jak staří osadníci uvádějí, pochází ze sousední vesnice Šachu.

Od šachovských občanů jsem se dozvěděl, že jejich předkové si v roce 1609 postavili v blízkosti obce kostelík Sv. Ducha. Při rekatolizaci v roce 1680 jej převzala do správy římskokatolická farnost ve Volfířově. Své vítězství nad kacíři oslavila ještě tím, že z tohoto kostelíka zřídila poutní místo, kam pak chodila procesí věřících z Dačic i okolí.

V děkanátní matrice v telčském muzeu je zpráva z roku 1668, že tato pouť byla určena hlavně pro poutníky, kteří byli na katolickou Víru obráceni. Majitel domu č. 12 v Šachu měl povinnost v den bohoslužeb vystrojit farářovi oběd. Aby se této povinnosti zbavil, daroval farářovi louku, která byla převedena do katastru Volfířov a dosud sejí říká “farářská“.

Po vyhlášení tolerančního patentu za Josefa II. se občané ze Šachu, Radlic, Brandlína a Velké Lhoty přihlásili k evangelickému vyznání. Na správě panství v Telči se dne 26.4. 1782 uskutečnilo jednání se zástupci obcí Šachu, Velké Lhoty, Jihlávky a Horních Dubének ohledně žádosti těchto poddaných o povolení ke zbudování evangelické modlitebny a školy a současně o dva učitele. Pokud se jednalo o modlitebnu, vyslovili naději, že získají zpět kostelík Sv. Ducha, zbudovaný na pozemku sedláka Lahodného v blízkosti obce Šachu.

Správa panství požádala o vyjádření se k této věci jihlavského děkana, brněnské biskupství a krajské hejtmanství. Přípisem gubernia ze dne 18.5. 1782 se konstatovalo, že na telčském panství je 656 evangelíků, což převyšuje o 156 osob požadované množství, a proto se povoluje pro ně povolat 2 učitele a pastora. Kostelík sv. Ducha však obdržet nemohou a nadále se o něm nebude s nekatolíky jednat. Kostelík pak chátral, byl pobořen a roku 1784 zrušen, aby byla zahlazena památka na dědictví otců. Zvonek z něj byl šachovskými občany prodán osadníkům Lipové. Na zvonku je letopočet 1724 a písmena D*T*H*B *M*S*A

Navzdory násilné rekatolizaci v době pobělohorské si porobený lid po více než 150 let udržoval patřičnost k vyznání podobojí. Po vyhlášení tolerančního patentu jich vystoupilo z katolické církve přes 70 tisíc. Vystupující museli předstoupit jednotlivě před komisi, která se skládala ze správce panství, duchovního katolické církve a hejtmana krajského úřadu. Komise se snažila všemi prostředky zabránit přestoupení.

Každý před touto komisí musel odpovídat do protokolu na určené otázky a své rozhodnutí stvrdit podpisem nebo jiným způsobem. Tyto protokoly byly vyhotoveny v německém i českém jazyce a jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně.

Mezi nimi jsou i protokoly mých prapředků, a to Vavřince Smejkala, který do něj uvedl: “jsem evangelík a neodstoupím, byt‘ bych měl ztratit hrdlo“, a jeho manželky Kateřiny uvádějící: “jsem evangelička, jinak neudělám, tak zůstanu, kdybych tu měla zůstat do večera.“

Děda manželky Jakuba Smejkala (pravnuk Vavřince Smejkala) Matěj Pazderka, učitel z Volfířova, do protokolu uvedl: “jsem evangelík, o katolickém náboženství vím sice jako učitel všechno, ale jinak neudělám“, a výpověď opatřil vlastnoručním podpisem.

A tak mě napadá myšlenka – je to jen náhoda, že se po staletích moji předkové přihlásili? Pátral jsem, odkud pochází zvonek na zvoničce v osadě Lipová a ozvali se mi moji prarodiče.

Jaroslav Smejkal
LISTY JIHOZÁPADNÍ MORAVY č. 5/2002

článek byl uveřejněn na stránkách pana Smejkala, rodáka z nedaleké Řečice, kde se narodil dne 20. března roku 1920, a kde žil až do své smrti 29. prosince 2010 v domě č.p. 55. Mezi jeho koníčky patřila historie, převážně obce a okolí.

Sbor dobrovolných hasičů v Brandlíně byl založen v březnu roku 1989.

Během výše uvedených let byla v první řadě postavena hasičská zbrojnice. Na výstavbě se podílela většina členů sboru. Finanční stránku stavby zajistil obecní úřad v čele se starostou p. Kolaříkem. Další větší akcí byla rekonstrukce bývalé školní budovy na kulturní dům, včetně přístavby nového sociálního zařízení. Na práci se kromě jiných občanů podílela opět většina hasičů. V uvedených letech proběhla celá řada hasičských soutěží, kterých se zůčastlnili někteří členové sboru a to s dobrými či horšími výsledky. Proběhly zběrové akce železného šrotu, jejichž finanční výtěžek byl celkově zajímavý. S vyjímkou roku 2002 hasiči organizovali i tradiční posvícenské zábavy.

Více zde: https://hasicibrandlin.webnode.cz/o-nas/